Tomík na cestách | Můj narozeninový den v Indii.
2084
post-template-default,single,single-post,postid-2084,single-format-standard,eltd-core-1.0.3,ajax_fade,page_not_loaded,,borderland-ver-1.13, vertical_menu_with_scroll,smooth_scroll,paspartu_enabled,paspartu_on_top_fixed,paspartu_on_bottom_fixed,wpb-js-composer js-comp-ver-5.4.5,vc_responsive

Můj narozeninový den v Indii.

Můj narozeninový den v Indii.

Tak Tomik má dnes narozeniny. A jak takový narozeninový den vypadal po pul roce na cestě s Asíjským veteránem někde na severu Indie?

 

Má oslava narozenin začala už den předem poskromnu. Všechny hoteli byli pozdě večer obsazené, díky hostům, kteří přijeli do města oslavit svatbu místní ženy a jejího podaného. Ze staré známosti, mě hoteliér nakonec ubytoval na zemi v hotelové kuchyni. (poznámka redaktora: Jedná se o ten samej hotel, kde Tomík, před časem čekal půl dne na rizoto a donesli mu brambory v 7 ráno) Než jsem zalehl, tak jsem vytáhnul slavnostní paštiku, kterou mi dovezli kluci z Moravy. Jelikož byl špajz v kuchyni plný rajčat, okůrek a česneku ale toho úžasně pálivého časneku, tak mi to otevření domácí paštiky přišlo vhod. Taková menší slavnostní večeře to byla. Více klidu a pohody jsem si už nemohl přát.

 

Brzo ráno jsem pocítil šimrání na noze. Nejspíš díky tomu, se mi zdál i jemně eroticky naladěný sen. Po probuzení zjišťuji, že se jedná o myš, která mi hryže spodní část spacáku. Jsem na tom tak blbě, že i malá myška mě hodlá sníst. Hned si ale uvědomuji i to, že myši moc nemusím, a tak jsem trošku zařval. Jsem zoopacifista, jestli něco takového vůbec existuje. Zkrátka nerad ubližuji živé bytosti. Dokonce i komáry odfoukávám pryč. Proto jsem zvolil zvukové odehnání divoké zvěře. „Co se stalo? Rozrazí dveře majitel. „Zaslechl jsem ženský křik!“ Povídá. Vymluvil jsem se na bolest krku a poručil si čaj, který mi donesou asi někdy na přelomu příštího roku. Pobral jsem do kapes česnek do zásoby a vyrazil vesele do prašných ulic jednoho z nejchudších státu Indie.

 

V ten narozeninový den, byl úkol jediný. Stopnou auto na auta a odtáhnout Žihadlo do města, kde se nachází náhradními díly a anglicky hovořící lidé. Po hodině stopování, nikdo nechtěl, chlupatě rezavého bělocha vzít a už vůbec ne nějaký tuktuk. Nedá se nic dělat! Jdu za majitelem hotelu. Sice neumí moc anglicky a další věci taky ne a vlastně nevím, jak dokáže řídit hotel nebo žít sám se sebou ale třeba pomůže.

 

„Prosím, můj tuktuk nejede. Potřebuji pryč od tady. Vzít auto co bere auta a pryč tam další město Goraphur. Ještě dnes! Ted! Hned!“

 

Použil jsem jednoduchá slova, byl jsem i milej a snad to pochopí.

 

„Pane, včera byla svatba.“

„**+48%34%3 N2ˇ?????“. Pomyslel jsem si.

„Auto na auta do Goraphur. Teď! Kolik to stojí!?

„Chcete čaj nebo kafe?“

Tak to je v prd… Já tady zkysnu.

 

Nevadí, už ty indiány trochu znám. Jsou jak děti ve školce a děti ve školce rozumí nádherně obrázkům. Pracně tedy namaluji auto na auta, tuktuk, mapu cesty, čas, cena… Mezitím došlo dalších 10 koukalů co koukaj na obrázek. Měl jsem radost! Větší šance, že to někdo z nich pochopí. Navíc se všichni tváří velice zaujatě! To bude výhra! Tak nic… zaujala je blikající propiska…

 

Jasně! Využiju Google translate a to se dorozumíme tedy mnohem lepe! Šahám tedy do kapsy, kde nemám telefon. Ještě ho stále mám ukradený. Beru si tedy telefon od Otíka (Poznámka redaktora: Za tu dobu co si s nimi Tomík mile povídal, si je stačil pojmenovat. Tomík vypadá hloupě ale je chytrej jako liška, když totiž dáte jméno zvířátku nebo lidem tady, tak je potom pro vás mnohem těžší je vzteky zabít).

 

Nakonec jsme se domluvili, použil jsem znovu malování, avšak s nudnou a nic nedělající tužkou a po 8 hodinách přijíždí auto na auta. Během čekání jsem stihl všem připomenout, že mám narozeniny. Trošku jsem doufal, že mi popřejí štěstí, zdraví a tak. Nevím co jsem čekal… nepopřáli… Neumí totiž anglicky… Auto nakládáme fakt komicky (poznámka redaktora: uvídíte v přítštím díle).

 

Teď sedíme s Otíkem (ten vedle mě) v aute směr Goraphur. Otík je fajn, vždycky když ho seřvu, že nás zabije, nebo jede opačným směrem, tak se miloblbě usměje. Zkrátka Otík… Těch 300 km pojedeme celou noc a naštěstí mi Oťa půjčil jeho mobil, ať popřeji máme k dnešnímu dni, že mě má. Koukám i do mailu. Jeden pán si chce objednat třičko Tomíka na cestách, prej mě sleduje už od Grůzie a rád by mě i podpořil. K tomu poslal i dalších moc hezkých vět, které potěší v tomto blázinci. Moc mě to potěšilo a narozeninový den udělal o to hezčí. Pošlu mu i pohled jako překvápko.

 

Blíží se 19:30, kdy mě máma vyprdla na svět. Ten čas si pamatuji přesně, neb mi to máma každoročně připomíná. Takže všechno nejlepší mě a vy se mějte taky hezky a na oslavu si všichni prosím dejme kousek sýra.



Pro zlepšování funkce webu používáme cookies.      
Rozumím