Občas volám kamarádovi mechanikovi, když mi Žihadlo nejede. A když si teda takhle každý den voláme, tak už oba známé Žihadlo, jako své boty. K pojmenování problémů většinou slouží skřeky a různé pazvuky ale my si rozumíme. Třeba včerejší hovor.
“Zdar Martine.”
“Co nejede dnes?”
“No, já jedu a najednou to udělá brrrrrrrm brrn škit škit buc prask buc.”
“Buc povídáš?”
“Dvakrát buc buc Martine a pak to zhasne a nejednou nic. Prostě jako kdyby nic.”
“Mmm tak buc buc jsme tu ještě neměli… Dělá to jen tyhle zvuky nebo ještě jiné?
“To buc buc zní i trošku jako kuc kuc.
“Mmm kuc kuc buc buc… Mmmm a máš tam Tomíku benzín?
“Benzín??? Copak jsem debil? A jo… Neni benzín. Já jsem vůl.”
“Nevadí, stane se. Tak natankuj a jeď dál. Už tu na tebe všichni čekáme 28. července! Žena i děti pozdravují!
A takhle já jedu přes půl světa už 11 měsíců s tuktukem domů. Miluju to dobrodružství 
❤