Tomík na cestách | Jednou takhle cestou do nemocnice v Myanmaru.
1933
post-template-default,single,single-post,postid-1933,single-format-standard,eltd-core-1.0.3,ajax_fade,page_not_loaded,,borderland-ver-1.13, vertical_menu_with_scroll,smooth_scroll,paspartu_enabled,paspartu_on_top_fixed,paspartu_on_bottom_fixed,wpb-js-composer js-comp-ver-5.4.5,vc_responsive

Jednou takhle cestou do nemocnice v Myanmaru.

Jednou takhle cestou do nemocnice v Myanmaru.

Jsem alergický na včelí bodnutí. Jedno takové bodnutí do hlavy může mít fatální následky. Tohle je to, z čeho mám na cestách největší strach a včera se tak i stalo.

 

Kdyby mě včela bodla o pár centimetrů níže, tak mi oteče krk, dostal bych alergický šok a přestal bych dýchat. Jelikož jsem byl zrovna s tuktukem na půli cesty mezi něčím a ničím, někde úplně sám v západlé části Myanmaru, tak jsem z bodnutí moc radost neměl.

 

Už jsem se jednou takhle dusil a věděl jsem, že se začít dusit můžu i teď. Potřeboval jsem tedy najít co nejrychleji nemocnici, jenže ta byla nesmírně daleko a mobilní signál hodně dobře padal. To už jsem viděl velký špatný se mnou. Měl jsem tedy adrenalinovou injekci v pohotovosti, prášky na alergii v sobě a valil jsem s tuktukem do nemocnice po polňáčce (cesty v Myanmaru jsou horší než D1 mimochodem) Věděl jsem, že je zle, opravdu zle. Nejtěžší bylo zachovat klid a neupadat do beznaděje, i když jsem věděl, že moc času nemusím mít.

 

Během cesty do nemocnice se mi promítlo v hlavě vše co jsem zažil, koho potkal, komu pomohl, kdo pomohl mě nebo koho všechno mám rád a tak. V tu chvíli vidíte opravdu jen to nejdůležitější co běžně nevidíte a na čem nejvíce záleží. Frčel jsem do nemocnice co to jen šlo.

 

Naštěstí se včela trefila nad oko, otok se tedy zastavil nad krkem, alergický šok nenastal a já tak krásně stihl nemocnici. Dostal jsem tam injekci a další prášky.
Tahle fotka jr vyfocena hned po tom, co mi řekli, že je vše pod kontrolou a ať už nedělám histerku. Sice mi to řekl spíše takový šaman v sukni než real doktor ale i tak mám radost, že můžu dál žít.

 

Trošku sentimentu po tomhle zážitku… Život máme jen jeden. Dělejme lidem okolo nás radost, to co nás baví a plnmě si sny, protože nikdy nevíme, kdy vše skončí a v tom posledním okamžiku mějme ze sebe radost.

 



Pro zlepšování funkce webu používáme cookies.      
Rozumím